Sportem
k trvalé invaliditě. Toto rčení mluví za vše. A nevyhýbá se to ani sportu,
jako je Vzpírání. Nedávno jsem psal o tom, že vzpírání je jeden z méně
úrazových sportů, ale i tak se občas zadaří a zranění je na světě.
Nebojte se,
nebudu psát žádnou černou kroniku vzpírání. I když se dá zmínit třeba
převrácený loket, nebo vyhozená čéška. Dneska to bude spíš o “štěstí“
v neštěstí. Já jsem sice nebyl hlavní aktér, ale stalo se to mé
přítelkyni. Na včerejší trénink nebyl nijak zvláštní. Prostě další tuctový
spíše lepší trénink. Bětuška už byla na slušných kilech, lehce pod osobákem.
Dal sem si
nástup trhu, sednul jsem si na lavičku a odpočíval jsem před dalším pokusem.
Naproti mně trénovala Bětka, odjela nástup (nadhozu) a začala se koukat do
kalhot. To mi hned vyrazilo úsměv na tváři. Jakého kluka by nenapadla žádná
čuňačinka, když se jeho dívka dívá do kalhot :D . To mě ale přešlo velice rychle. Stačilo jen, aby
pronesla větu: „ Co to je za bouli?“
Přiskočil
jsem k ní a kouknul se. Boule velikosti její pěsti hned nad kyčlí. Musím
říct, že takové zranění jsem u vzpírání ještě neviděl. Trenér jak to viděl,
okamžitě nastartoval auto a jel s ní na pohotovost. Ve vzpírárně hned
všichni žačali spekulovat co by to mohlo být. Jedni se přikláněli k tomu,
že je to kýla. Některé napadl pásový opar, což se mi zdálo jako hloupost, aby
se objevil z ničeho nic v takové velikosti. Já sem měl jen černo před
očima a strach že bude muset na operaci, že jí tam něco prasklo.
Asi za 20
minut se pro mě vrátil trenér a hodil mě do nemocnice. Tam už jsem svou
vyvolenou viděl na vozíčku, jak se na mě culí. Její úšklebek mě celkem
uklidnil. Jak to na fifejdách bývá, stále nic nevěděla, jen nějaké podezření.
Bětka mi jako vystudovaná zdravotní sestra sdělila, že tam je podezření na
kýlu, rupturu svalu a v nejlepším případě hematom. Ona si tam 15 minut
seděla a čekala, co se bude dít. Pak přišla sestra a vezli jsme ji na tom
vozíčku na sono. To bylo zajímavé, protože ta sestra jak tlačila vozík, tak
skoro utíkala a já s nohama po tréninku sem se postupně vzdaloval. Došmajdal
sem za nima na sono, a tam jsme pro jistotu čekali dalších 10 minut na
doktorku. Která když přišla, tak se ptala mě, jestli já jdu na to sono já :D.
To sono se
strašně táhlo, a nervozita stoupala. Jak se ovšem otevřeli dveře, které
vypadaly jak z jaderného krytu, vyjela vysmátá Bětka. Okamžitě jsem se
ptal, co to teda je. Koukla na mě a říká: „MODŘINA.“ To mě dostalo. Začali jsme
se chechtat. Bětušku sem korunoval na držitele největší a nejdivnější modřiny.
No a dneska se uvidí, jak to bude na tréninku vypadat.
Co vy a
zranění? Už vás někdy potěšila zpráva z nemocnice jako mě?
Když vás
bude zajímat cokoli, co se týká zranění a vzpírání, či jen ohledně vzpírání.
Stačí se zeptat. J
Přeji pěkný
den.
Žádné komentáře:
Okomentovat